Dlouho mi leží v hlavě potřeba vytvořit výukový systém pro vedení dětí k řešení problémů. Je všeobecně známo, že stávající výukový systém založený na biflování, tzv. „Průplachové školství“, nevyhovuje potřebám současného pracovního trhu a života vůbec. Tento systém vznikl v době průmyslové revoluce. Všechno tehdy bylo jinak. Informací ještě nebylo takové množství. Jediné, o co se toto školství snaží, je hromadné prosívání, dělení „zrn“ od „plev“, přičemž nevědomky „plevy“ samo generuje. Výuka nezahrnuje šlechtění zrn. Asi v to nikdo ani nevěří. Já ano. Škola by neměla sloužit jenom k tzv. klasifikaci (class = třída; klasifikace = třídění). Škola by naopak měla probouzet chuť po poznání, objevování a tvoření! Místo toho se vytrvale snaží o kastaci (kasta = přísně uzavřená společenská vrstva), což má za následek defenzivní postoje slabších a utvrzování v neschopnosti.
Děti z mnoha důvodů školu nemají rády. Máme totiž vzdělávací systém převrácený naruby! Dalo by se říci, že se vlastně vůbec nejedná o vzdělávací systém, ale o systém kastační. Co s tím? Já sám nezmohu se školstvím naprosto nic, ale dokázal bych ovlivnit několik málo lidí a třeba někdo z nich by dokázal ovlivnit lidí o něco více. Ono totiž stačí udělat alespoň to něco málo, aby se časem udělalo trochu víc, protože idiotské pojetí školství vnímá už hodně lidí, jen zkrátka nikdo neví co s tím.
Jedním z řešení je jít na věc přes mimoškolní zájmové aktivity. Je prokázáno, že zájmové kroužky poskytují dětem důležité návyky pro život (na rozdíl od škol), zejména vytrvalost v dosahování cílů. Ať už se jedná o taneční kroužek, nebo o kroužek, kde konstruují roboty, právě tyto mimoškolní činnosti jsou přípravě na reálný život mnohem blíže, než celé školství. Ono totiž dosáhnout v čemkoliv mistrovství, vyžaduje hodně času, soustředěnost a hlavně vnitřní zájem. Povinnost z vás mistry neudělá a vnitřní disciplínu násilím či pohrůžkou špatnými známkami u dětí nevybudujete. Děti se naopak staví vůči diktátorství a povinnostem do opozice.
A právě dosahování mistrovství, nebo cílů, je vytrvalostní dovednost, kterou každé dítě potřebuje, aby zvládalo překonávat složitosti světa, aby se naučilo dosahovat dalších a dalších cílů, postupně náročnějších a nenechávalo se svést z cesty rozmary a všelijakými lákadly, nebo dokonce pocitem méněcennosti či vlastní neschopnosti, které se škola intenzivně snaží do dětí vklínit jejich tříděním dle ochoty podvolit se systému (tak zvanou klasifikací).
Naučí-li se člověk držet se své cesty v mládí, pak má možnost vzpomenout si na klíčové dovednosti v dobách temných, kdy ze všeho nejvíc potřebuje probudit právě schopnost jít si za svým cílem a neustále překonávat překážky, bez ohledu na masovou demenci společnosti.
Pěstění poraženectví, ve kterém se naše školství vyznamenává, je to nejhorší, co můžeme v dětech probouzet. Srážení sebevědomí a pocitu vlastní hodnoty se může mnohým jevit jako záslužná činnost: vždyť přece potřebujeme dělníky, přihazovače, přenašeče, uklízeče a podobné „vyšší“ společností opovrhované pozice. Ukazuje se však, že nic není tak černobílé. Nejde jen o to, že cílevědomost a tvořivost dokáže zázraky, např. automatizaci spousty nudné práce. Jde také o možnost změny v nahlížení na práci obecně. Zatím si to nikdo nedokáže ani vzdáleně představit, ale kdyby se podařilo výrazně, ale opravdu výrazně zjednodušit najímání pracovníků na manuální činnosti, pracovní trh by se změnil a stejně tak nahlížení na manuální práci. Představte si, kdyby byla po právní stránce umožněna manuální práce tak, že nebudete muset ani uzavírat smlouvu. Přijdete tam, kde práci nabízejí a rovnou začnete pracovat. Hned po práci dostanete peníze. Když budete unavení, tak jdete domů. Zacvičili jste si a hotovo. Vnitřní motivace by byla diametrálně odlišná od stávající „motivace„. Kdyby takový systém existoval, osobně bych pracoval u počítače jenom šest hodin, ne dvanáct jako dnes, a pak (nebo před tím) bych si šel protáhnout tělo někam na stavbu, na farmu, nebo kamkoliv, kde se dá dělat rukama. Zkoušel bych různé práce. A když bych měl dost, šel bych prostě domů. Zorganizovat by se to v době kdy jde už naprogramovat cokoliv dalo snadno. Ale lidé zatím na takovou představu nejsou připraveni. Problém by byl zejména prosadit zákony, které by námezdní práci umožnily. Novotám se všichni urputně brání. Pocitově je lepší držet se šíleného systému, který všechny ničí, než umožnit něco nového (tedy, ono už to existovalo, jen jaksi došlo k zadupání přirozených trhů pomocí přebobtnalých zákonů). Ale to jsem poněkud odbočil.
Metodika vedení dětí k řešení problémů
Slovo „problém“ je většinou vnímáno s negativním podtextem, coby těžkost, zádrhel, překážka, nesnáz. Problémy nemáme rádi, jsou nepříjemné. Ale proč? Většinou z toho důvodu, že musíme k jejich vyřešení použít rozum, nemáme dost znalostí či dovedností, nebo proto, že jde o problémy, které nás vůbec nezajímají.
Rozum je těžko přístupný, blokují jej emoce. Klíčem je odemknout přístup k rozumu skrze pozitivní tahové emoce. Mezi základní tahové emoce patří zvědavost, radost z objevování nových věcí, prožitek zkoumání. Dochází při tom k uvolňování dopaminu. Děti se na zajímavé nové podněty většinou chytí. Lze to využít pro rozjezd aktivit. Potom už jen zbývá udržet dětskou pozornost na cestě. To je největší výzva. Dítě následně musí samo v sobě objevovat motivaci, protože jakákoli vnější motivace je falešná.
Cílem mimoškolních aktivit není naučit děti konstruovat roboty, tančit, apod., ale naučit je pracovat se sebou samými, s vytrvalostí, soustředěností, se svými emocemi. Toto škola nedělá, ač by měla.
Na zájmových kroužcích když se něco nepodaří, robot nefunguje, nebo nezvládáme rytmus, nikdo za to děti netrestá klasifikací, čili tříděním na horší a lepší. Byl by to na kroužku naprostý nesmysl, což všichni chápou, ale je s podivem, že když jde o školu, tak je klasifikace samozřejmostí a nikdo s tím problém nemá. Externí motivace se na kroužcích sice využívá, např. v podobě vidiny vítězství v okresním či celostátním přeboru, ale pro většinu dětí je na prvním místě vnitřní zájem o hru, posouvání hranic, dosahování smysluplného, prožitek z dosažení cíle, ale hlavně prožitek z dané volnočasové aktivity.
Nedaří-li se něco vyřešit na kroužku, vedeme dítě k poznání, že je to v pořádku a že může bez obav hledat cestu, která funkční bude. Dítě je relaxované a excitované zároveň. Tahové motivační síly je ženou naplno vpřed. Není tam totiž žádný dozorce-učitel, který by hrozil trestem, ale jen průvodce se zkušenostmi, který může naznačit cestu a dítěti zlehka ulehčit hledání (dle míry dovedností a zátěže).
Rolí průvodce je rozdmýchávat v dětech vnitřní oheň, touhu po překonávání překážek, probouzet v nich zájem o sebezdokonalování, o dosahování cílů, pomáhat jim překonávat strach z neznáma.
Škola na to jde úplně jinak. Hrozí trestem společenského propadu, nebudete-li dělat přesně to, co po vás vyžaduje. Vzpurné a mentálně zaostalejší s chutí degraduje klasifikací. A řada dětí se skutečně nechá podrobit a dehonestovat. Žijí potom celý život v přesvědčení, že jsou hloupí, neschopní, zaostalí.
Na opačné straně spektra školou budovaného sociálního rozvrstvení máme nabubřelé vrstvy otitulovaných akademiků, kteří jsou přesvědčeni, že spolkli veškerou moudrost lidstva. Mají na to glejt od státu, který je v jejich přesvědčení utvrzuje. Ne všichni. Také mám glejt a nikde se tím nechlubím, ani na vizitkách. Zajímavé je, že v americe se tituly nevytahují, běžně se jimi nechlubí. Ovšem kdybych byl státní zaměstnanec, říkal bych něco jiného (a byl bych i někým docela jiným). Tam je kult titulářství hluboce zakořeněn už od dob feudalismu. Uvnitř státu fungují jiné principy, než v podnikatelské soukromé sféře. V soukromé sféře jde o skutečné dovednosti a znalosti, ve sféře státní o známosti a titulářství.
Ještě mne napadla jedna souvislost. Jak jsem na začátku hovořil o sci-fi námezdním systému, kdy přijdete tam, kde nabízejí práci a rovnou jdete pracovat, tak zřejmě by možnosti zavedení něčeho takového musela předcházet revoluce ve vzdělávacím systému. Škola totiž ze zásady nerozvíjí dovednosti potřebné k osvojení samostatného myšlení. Snaží se o pravý opak, tedy o vycvičení dětí k bezduchému plnění příkazů. Svobodný trh práce však nelze realizovat generuje-li škola bezmozky. K zácviku do každé manuální práce potřebujete buď ostře nabroušenou mysl, nebo spoustu času. Ostře nabroušená mysl však u většiny lidí, kteří prošli průplachovým školstvím nehrozí, takže jsme tam, kde předtím. Chápete?
Vedení k řešení problémů vždy aktivuje a rozvíjí samostatné myšlení. To je vedle tréninku vytrvalosti dalším cílem. Naučí-li se děti reflexivně zapojit do hry myšlení kdykoliv se před nimi objeví problém, máme napůl vyhráno. Vymýtit idiotské myšlení se sice nikdy nepodaří, pořád budou mezi námi jedinci s omezenou mozkovou kapacitou, nebo s mentálními infekcemi, ale k vytvoření dostatečně zdravé společnosti by mělo stačit jen určité kritické množství populace používající na prvním místě zdravý rozum.
Vytváření konkrétních cest
Vkládám do tohoto příspěvku naději do budoucna, že se prokoušu skrze pracovní povinnosti až k uvolnění času pro tvorbu a testování postupů pro průvodce technických zájmových kroužků. Potom bych rád publikoval v praxi ověřené postupy k volnému šíření. Je to taková moje soukromá snaha splatit společenský dluh. Na základní škole jsem totiž chodil do řady kroužků. Byla to skvělá zábava. Nejvíc mě nakopnul elektrotechnický kroužek. Dostal jsem se přes něj už v ranném věku k programování a jsem za to nesmírně vděčný. Kdoví, jak bych v životě dopadl, kdybych se s počítači tenkrát neseznámil. Byla v tom neskutečná tahová síla, která mi (alespoň v této oblasti) zůstala napořád a umožňuje mi například i držet krok se všemi důležitými novinkami v IT (vyjma Facebooku – ten nikdy nepochopím – nedá se tam naprosto nic najít a od samého začátku mi ukazuje samé blbosti, které mě vůbec, ale vůbec nezajímají; nejhorší jsou skupiny – to si všude připadám jak ve sklenici s haraburdím, kterou někdo pořád třese, aby se v tom jó nedalo najít cokoliv užitečného; zkušenosti s Facebookem zapisuji dlouhodobě v příspěvku sociální sítě )).
Každý průvodce by se měl věnovat oblasti, která jej zajímá co nejvíce, aby dokázal strhnout pozornost mladých na danou problematiku. Když mě nezajímají sporty, nebudu se snažit vést fotbalový kroužek. Věnuji-li se intenzivně technice, programování, konstruování, apod., potom by měla volba padnout na některou z těchto oblastí. Jde zejména o to, mít možnost připravit zajímavou poznávací cestu, která se trochu podobá počítačové hře: hráč postupně překonává překážky, nejprve snadné, aby se zorientoval ve hře, potom těžší a těžší. Cesta k cíli by měla být ideálně rozprostřena do delšího časového úseku, aby bylo možné pěstovat zejména vytrvalost, která tolik mladým chybí. Překážky by měly být překonatelné v rozumném čase.
Zatímco ve škole se přistupuje k poznání z opačné strany, tedy nejprve do vás hustí teorii, kdy neznáte souvislosti ani důvody, proč se to všechno učit; na kroužcích se přistupuje k poznávání přirozeným způsobem, tzn. ve chvíli, kdy narazíte na problém, začnete se zajímat jak jej vyřešit, jaké nástroje (třeba i matematiku a fyziku) můžete k jeho řešení použít. Přístup k hledání řešení je ryze pragmatický, čili zaměřený na co nejefektivnější řešení. Nepotřebujeme blouznit o definicích, důkazech a lemách. Potřebujeme jen vyřešit problém a dostat se k cíli!
Matematika je skvělá věc, ale v praxi se využívají k řešení nikoliv ruční výpočty, nýbrž software, anebo častěji – empirická data, testování, pokus – omyl. Máme-li software, nemusíme se trápit ručními výpočty a nemusíme proto ani budovat ohromný teoretický matematický arzenál. Je sice hezké, že jde složité fyzikální úlohy řešit kupříkladu ručními výpočty integrálů, nebo derivacemi, ale praktičtější je použít software, čili numerické metody. Stejně tak by bylo hloupé ručně násobit a dělit, když máme všude kalkulátory, nebo kreslit ručně výkresy, když je generuje ze 3D modelů téměř každý lepší CAD.
Zde bych jen rád upozornil potenciální průvodce, aby si výše uvedené nevyložili jako záminku pro snižování důležitosti matematiky. Matematika hraje v našem vzdělávacím systému roli filtru, resp. síta a ještě dlouho tomu tak bude. Je ale dobré objasnit mladým, proč si matematiku musí pilně procvičovat, i když ji v životě nikdy v podobě ručních výpočtů potřebovat nebudou. Matematika slouží k nalézání nejvytrvalejších jedinců, kterým je díky zvládnutí zkoušek umožněno přijímat náročnější společenské role. Matematiku se může naučit každý, ale zdaleka ne každý je ochotný učit se tisíce hodin něco, co v životě nikdy nebude potřebovat. Právě exaktní nátura matematiky umožňuje její zneužití pro kastaci. Výsledky nelze nikdy okecat. Jsou jasné jako facka.
Něco jiného je, najde-li se parta nadšenců a chtějí poznávat matematiku na kroužku. Nevím sice, jestli se může něco takového stát, ale pokud ano (např. by mohlo jít o nerdy natěšené na další studium), matematika se dá dobře rozfázovat a může to být docela zábavný quest. Jednalo by se o obdobu šachového kroužku, ale s mnohem větším záběrem.
Příklady cest – konkrétní kroužky
Elektrotechnický
Pro navnadění se začíná jednoduchými obvody, např. různá blikátka, bzučátka, apod.
Děti mají vždy ujasněno jaký je cíl. Dostanou na začátku i přehledný návod a i když nejde o nic moc tvořivého, ale jen o pouhé „montážní práce“, na konci každého snažení je zřejmé završení, čili viditelný, nebo slyšitelný výsledek. Po dosažení cíle chtějí děti zažívat podobné pocity znova a znova. Jde se potom logicky na složitější obvody.
Skvělou pomůckou jsou dnes rozmanité rozšiřující obvody populárního Arduina nebo Raspberry Pi. Lze s tím děti opravdu zeširoka seznámit s elektronikou a přitom hravou rychlou cestou. Zároveň se mohou naučit zvládat své emoce při programování Arduina (nebo Raspberry Pi). Nejde o to naučit je programovat, ale naučit je vypořádat se s neúspěchem a připravit je na skutečný svět, který ani zdaleka není tak snadný a přímočarý, jako třeba počítačové hry nebo klasická idealistická výuka. Arduino je za tímto účelem přímo dokonalé, protože při programování modulů narazíte často na zdrcující anomálie, kdy program má stoprocentně fungovat, ale nefunguje, protože je problém s mizerným čínským hardwarem. To je velmi blízké realitě. Děti mají možnost zakusit první reálné problémy a průvodce by je měl povzbuzovat k hledání řešení „out of the box“, např. zkusit jiný hardware, jiný systém a neváhat naučit se něčemu úplně novému a docela od podlahy.
Programátorský
Jako první mě napadá Robot Karel. To je prastarý program pro seznámení se základy algoritmizace vhodný pro děti od pátých tříd. Autorem první verze byl v roce 1970 student na Stanfordu. (Pojmenoval jej na počest Karla Čapka a jeho díla R.U.R.) Nejnovější verzi lze získat do mobilu nebo do tabletu na Google Aps … www.karel1981.com . V aplikaci není návod. Je zapotřebí otevřít soubory s ukázkami. Příkazy jsou STEP, LEFT, PUT, DEFINE, IF, FOR, WHILE. Děcka to nebude bavit moc dlouho, proto je nutné mít v zásobě další možnosti, konkrétně doporučuji Scratch.
Příkazy se ve Scratchi nezapisují do řádků, jak je běžně zvykem, ale pomocí sestavování grafických značek s barevným rozlišením, což je podle mého názoru spíše kontraproduktivní, ale má to své kouzlo. https://scratch.mit.edu/ Jako nejvyšší stupeň pro zaměstnávání dětských hlaviček programováním je nejvhodnější Python – na začátku prostřednictvím modulu Turtle. Turtle se trochu podobá Karlovi, ale umí toho podstatně více. Python je vyšší programovací jazyk, což po praktické stránce znamená, že se nebudete muset tolik prát s nízkoúrovňovými chybami.
Konstruktérský
Tento kroužek je nejvhodnější pro děti s výrazným sklonem k rozebírání hraček, přístrojů a všeho možného s cílem přijít tomu na kloub. Doporučuji začínat vždy tímto „reverzním inženýringem“. Je to dobrá zábava. Budete-li se však držet mého doporučení, konstruktérský kroužek je potom ze všech nejnáročnější. Je totiž celkem těžké sehnat „hračky“ k rozebírání. Zkoušel jsem to nejprve ve sběrném dvoře. Od tama mě ale vyhnali, že prý je zakázané cokoliv ze dvora brát. Musí vše být prý řádně odborně zlikvidováno. (Chtěl jsem získat učební pomůcky typu mikrovlnka s magnetronem, topinkovač, motor, převodovka, apod.) Další možností je zkoušet různé inzeráty. Ale těžko říct, zda by některý konstruktérský průvodce chtěl do náročného získávání výukových pomůcek investovat peníze.
Po demontáži jakéhokoliv zařízení lze dělat spoustu věcí. Například nechat děcka vymýšlet, jak by šla ta která součást vyrobit. Dostanete se tak k mnoha výrobním technikám. Můžete mít připravené obrázky strojů, na kterých se dané součástky vyrábí, nebo ještě lépe videa z YouTube, kde jsou již dnes v podstatě všechny výrobní technologie dobře zdokumentované.
Můžete probírat na jakém principu stroje fungují. Možností je velké množství – což má za následek snadné zanesení chaosu.
Nakonec je zajímavé nechat studentíky vše složit do původní podoby, nebo vyhlásit soutěž o zlepšovací návrhy, jak by šla vylepšit ta nebo ta součástka, případně způsob její výroby. Jsou to věci, které by se měly probírat na středních technických školách, nebo na školách vysokých, ale možná tušíte, co se tam dělá místo toho.
Konstruktérský kroužek by se dal provozovat i řadou jiných způsobů. Můžete například navodit situaci, kdy tým ztroskotal na cizí planetě a má za úkol jen s minimálními prostředky vybudovat základy průmyslu. K dispozici jsou základní nástroje a spousta surovin. „Co budete dělat? S čím začnete? Jaké stroje vytvoříte? Na jakém principu?“ atd. atd. Jedná se o myšlenkové hry, které mohou být značně návykové, probudíte-li v dětech fantazii.
Mělo by být možné vést i další kroužky, např. Podnikatelský, Chemický, Přírodovědný, Cestovatelský (pomocí maps.google.com a internetu obecně) …
Jde jen o to myslet od začátku na přípravu, cíle, prostředky, metodiku a řadu dalších věcí, aby se uchytilo co nejvíc dušiček. Škola na děti kašle. Nepřipraví je na život. Průvodci na zájmových kroužcích však mají ohromující moc ovlivnit pozitivně děti na celý život, tak jak se to stalo i v mém případě. Mají moc probudit v nich touhu po poznání, vášeň, a kultivovat dovednosti, které je pomohou udržet na cestě. Průvodci je mohou naučit řešit skutečné problémy.