Zajímáte-li se delší dobu, řekněme deset let a více, o knihy zaměřené na osobní rozvoj, možná mi dáte za pravdu, že i přes maximální úsilí se jen málokdy daří informace z knih uplatnit v reálném životě natrvalo. Vždy se vše nenápadně vytratí. Přesto se nevzdáváte a pokračujete ve snaze objevit zlatý grál – tedy použitelné informace, které by fungovaly dlouhodobě. Anebo když už nic, alespoň prokračujete i přes neustálé neúspěchy ve snaze přeprogramovat se k lepšímu a doufáte, že alespoň jedna technika bude opravdu fungovat dlouhodobě. Jenže stejně snaze dosáhnout uspokojivé produktivity bude něco temného neustále bránit a oponovat. Co s tím? Existuje řešení?
V první řadě je dobré si připustit, že jakékoliv knihy se píší především za účelem zisku. Jedná se jen o určitou formu zábavy určené naivním čtenářům. Knihy berte s rezervou. V druhé řadě jde o to, že člověk není číslicový stroj. Představa, že stačí neustálým opakováním vytvořit pevné návyky, je zcestná. Ano, neživý stroj, například samořídící auto, neustálým opakováním naučíte chovat se správně. Číslicová podstata paměti strojů zajišťuje v případě kvalitních komponent stoprocentní pamatování. Člověk má však paměť děravou jako řešeto. Naše paměť má sice ohromující kapacitu, ale co do přesnosti a schopnosti vybavování v paměti informací uložených, je to ve srovnání s pamětí strojů hrozný krám, který nebýt součástí mozku, by letěl rovnou do šrotu. Vlastně nemohu posoudit, jak je to obecně. Vím jen, jak to mám já sám. Je docela možné, že jsem jediný na světě, kdo má s tímto problém.
Jak ovládnout emoční tělo, které vždy najde cestu od řádu k chaosu? Jak se naučit pracovat jako robot, abyste mohli dlouhodobě dosahovat všech cílů, kterých máte silnou potřebu dosáhnout? Několik málo z mnoha technik pro přeprogramování se do módu „vysoce produktivní“, které jsem na sobě testoval, mělo celkem zajímavé výsledky. Přirozeně, že používání i těch nejlepších technik nebylo udržitelné dlouhodobě. Ovládat emoční mozek je totiž vskutku obtížné a po pár týdnech či měsících stejně na všechny postupy zapomenete, i kdybyste se postavili na hlavu. Dopamin se generuje pouze když se věnujete něčemu novému a bránit mozku získávat nové informace je zhola nemožné. Mozek je na přísunu novot naprosto závislý. Tedy alespoň můj mozek ano.
Jakmile nějaká nová technika zevšední, už se nedá používat. Tělo odmítá spolupracovat. Motivace mizí. Začnete hledat nové techniky, nové podněty (tj. přísun dopaminu) a můžete začít nanovo.
Pomodoro
O této technice jsem se zde na blogu již zmiňoval podrobněji, proto ji nebudu nyní popisovat. Snažím se intenzivně přijít na to, jak mozek přimět používat podobné techniky dlouhodobě a ne jen pár týdnů či měsíců. Aby to bylo co k čemu, tak si musíte každý den, po celé měsíce a celé roky vzpomenout, že tuhle páku máte k dispozici a používat ji. To je mimořádně obtížné.
Mozek jakoukoliv techniku po čase zneviditelňuje, či zcela ignoruje, že ani umístění ikony Pomodoro na Ploše, nebo různé pípáky na mobilu, nemají šanci zajistit dlouhodobé používání. Proč se to děje? Proč se emoční mozek tolik brání dosahování prosperity a cílů, po kterých člověk touží a které jej naplňují?
Denní plánovač
Potom ještě pár měsíců (asi tak dva) fungoval skvěle denní plánovač. Mám jej stále při ruce u klávesnice, takže je nepřehlédnutelný. Jenže po pár týdnech začal mizet, někdy i doslovně. Něco v mozku tuto pomůcku začalo obratně ignorovat a dokonce i odstraňovat z mého dosahu. To, co se snaží ničit mojí produktivitu ale nejsem já, nebo si to odmítám připustit. Svou identitu (z pohledu racionálního mozku) mám pěkně uspořádanou a nikde nepřipouštím defekty typu záškodnické ničení soustředěnosti nebo dokonce pracovních pomůcek. Přesto něco hluboko uvnitř mé snahy o dosahování dlouhodobých cílů s mimořádnou vytrvalostí ničí. Důvod těchto proradných snah mi není znám. Nechápu to.
Může pomoci propracovanější trénink vědomí?
Předně – je těžké určit, co vlastně je vědomí. Rád se nechávám unášet představou, že vědomí jsou racionální obvody neokortexu. S tím by ale kdekdo nesouhlasil. Někteří slovutní filozofové dokonce tvrdí, že vědomí je nezávislé na těle. Blbost. Vědomí jsou nějaké obvody v mozku, to je mi jasné. Když jsem byl před lety v bez-vědomí, buď nebylo vůbec nic, nebo jen drsné pomatené sny. Jak ale vědomí vytrénovat, aby dokázalo vždy včas zpozorovat diverzní akce neuvědomovaných obvodů, nebo jak to černé podsvětí mozkové nazvat. Kdybych totiž měl neustále sledovat, co se uvnitř pocitově děje, nedělal bych nic jiného!
Zapisování pocitů při vyhýbání se produktivní činnosti
Na temné oblasti je potřeba si dobře posvítit. Nejprve je nutné rozpoznat konkrétní defektní stavy, kdy má mozek výpadek a člověk se nedokáže přimět pracovat spořádaně na úkolech, nebo se nedokáže soustředit na hledání řešení úkolů a odbíhá s pozorností jinam. Zpozorování této chyby se nazývá uvědomění. Informace o chybě se dostane do vědomí a to s tím musí začít pracovat. Vědomí musí identifikovat záškodnické pocity a pohnout celou masou jiným směrem, ideálně směrem dobře naplánovaným, vytyčeným. Silnějšího uvědomění lze dosáhnout obratným zapisováním zpozorovaných defektů. Nemusí dojít k jejich přesnému rozpoznávání a ani to na začátku není možné. Stačí zformulovat jakékoliv obecné zjednodušené popisy daného stavu a zapsat je na papír. Tím dochází jednak k upevňování pozornosti nezávislého pozorovatele a také ke zpřesňování identifikace defektů a tím k objevování možnosti oprav a náprav.
Naučil jsem se například zpozorovat stav psychické únavy. Potom stačí donutit se jít si zaběhat, nebo vzít B-čko vitamíny. Spánek na to moc nepomáhá, spíše únavu prohlubuje.
Nedaří se mi však zatím rozpoznávat příčiny vykolejování soustředěnosti při práci. Momentálně pracuji v samostatné pracovně s dobře odstíněným okolím, kdy dochází jen k minimálnímu vyrušování z vnějšku. Mám i zablokované všechny weby, na které jsem dříve utíkal. Messengery vypnuté. Děti ve škole. Manželka v práci a kocour spí. Zcela ideální stav. Přesto jsem od práce neustále vyrušován.
Vyrušování zevnitř se mi poslední dobou nedaří vyrušit. Kdyby bylo možné aspoň dvě hodiny denně pracovat v naprostém klidu a s maximální soustředěností řešit pracovní problémy! To by byla prostě senzace! Práce bych odvedl mraky! Ale teď je to vážně těžké. Objevují se nové nápady jak být pro druhé užitečný, ale i když se vždy ukáže, že jde o nápady s minimálním ziskem, nedaří se držet se starých ověřených pracovních rutin (každá stará práce začne být po čase neskutečně nudná), které jsou stále ještě ziskové, i když konkurence šíleně zhoustla. Pořád si říkám, že musí existovat nějaká činnost, která bude zisková, ale člověk se při tom úplně neodrovná a nesežere to veškerý čas. Už ani psaní blogu nepomáhá ukotvit nějaký řád. Z hledání a ověřování nových zdrojů příjmů se stal naprostý chaos. Psaní blogu je jediná úniková činnost od práce, kterou zatím nemám snahu zlikvidovat. Přeci jen, co kdybych díky tomu objevil, jak se stát skutečně produktivním anebo dokonce co kdybych objevil opravdu ziskovou činnost?! 🙂 Výhodou blogu je, že i když je veřejný, nikdo na něj v době kdy vládnou sociální sítě nepřijde, nebo jen omylem, takže mohu napsat s naprostým klidem cokoliv mě napadne. To člověka uklidňuje a uvolňuje. Blogování se postupem času změnilo v interní dialog. Už nepotřebujete vnější zpětnou vazbu, abyste získali informace. Stačí psát a informace se občas nějaké objeví díky syntéze. Proč stále nechávám blog veřejně přístupný? Protože jen díky veřejné podstatě blogu mohu psát kultivovaně, rezervovaně a pokud možno místy také inteligentně.
Když je nejhůř …
Co mi zatím ještě trochu funguje při uvědomění si nesoustředěnosti, je zlehka se přimět vykonávat atomické pidi úkoly (technikou 3-2-1-start!), na které je zapotřebí jen minimální vůle a nepatrné množství energie. Přesvědčit temné emoční já, že to nebude bolet, není až tak těžké. Potom odpočinek, třeba nějaké video o navrhování a stavbě domů (momentálně žiji navrhováním amerických domů) a pak zase trochu práce, jen malinko, aby to nemohlo způsobit popraskání cév v hlavě a mrtvičku, nebo čeho že se ten mozek vlastně tolik bojí. A pak se jít třeba proběhnout a zase trochu pracovat, jen trochu víc než před hodinou, aby se démon nevyplašil a nezačal snahu pracovat produktivně opět vehementně blokovat.
Aby však bylo možné dělat na atomárních (rozuměj elementárních) úkolech, musí se tyto úkoly pečlivě připravit předem, musí se vytyčit cesta promyšlením a zapsáním jednotlivých úkolů. Bez toho není možné dokončovat ani pidi-pidi-úkoly, protože by nebylo vůbec zřejmé, na čem vlastně pracovat. Potom si pro uklidnění pročtu některá související témata na blogu; vše potřebné už tady je, žádné nové informace není zapotřebí z internetu těžit. Takže to není úplně zoufalá situace – vždy existují způsoby, jak vykolejený vlak dostat zpět na trať a rozhýbat jej. Hlavní problém je děravá paměť, ať už kognitivní (vědomostní) nebo i bazální (dovednostní – odpovědná za udržování a vykonávání návyků a dovedností). To je největší problém, který si musí každý nějakým zázračným způsobem vyřešit, chce-li dosahovat složitých dlohodobých cílů v rozumném čase.
I když mám tohle na ploše (a jen toto, nic jiného tam netrčí!!), přesto po pár týdnech zapomínám, že lze práci extrémně jednoduše organizovat pomocí čtyř souborů (1. cíle, 2. priority, 3. úkoly, 4. akce). Můj mozek je zkrátka neuvěřitelně zapomnětlivý. Nepamatuje si účelově zejména to, co má neustále na očích. Proto občas provádím razantní změny, aby se objevilo něco nového, co už lze zaregistrovat a chvíli tomu věnovat potřebnou pozornost. A potom zase vše nějak přearanžovat a přivést něco nového povšimnutelného a tak stále dokola. Co jest příliš povědomé, stává se hrozivě nudným a tedy snadno přehlédnutelným. V mnoha případech nejsou zapotřebí drastické změny. Tak třeba ikony na ploše lze snadno rychle přeskupit, dejme tomu do tvaru schodů. Jenom je zapotřebí zůstat v pohybu a mentálně nezahnívat. Rozproudit myšlení, tvořivost, nápady a podepřít vytrvalé úsilí jak jen to jde. Boj s démony nelze nikdy vzdát.