Každý den máme všichni stejné množství času. V mezích svých znalostí a fyzických či mentálních dovedností děláme nejlepší možná rozhodnutí a sice tak, aby nám přinášela maximální užitek. Každá volba má přitom určitou cenu. Snažíme se zvolit variantu, která má pro nás co nejvyšší přínos a zároveň co nejnižší cenu. Náklady obětované příležitosti lze vnímat jako hodnotu příležitosti, kterou jsme nezvolili při rozhodování mezi dvěmi či více možnostmi. Většinou se však bere v úvahu pouze druhá volba v pořadí (seřadíme-li možnosti podle jejich hodnoty).
Náklady obětované příležitosti je tedy subjektivní hodnota druhé možnosti v pořadí, která musí být obětována z důvodu volby první možnosti. Ve skutečnosti se nedozvíme, jaká byla reálná hodnota obětované příležitosti, protože kvůli volbě první možnosti si nemůžeme ověřit, jak by v praxi dopadla druhá možnost v pořadí.
Při rozhodování musíme neustále vyhodnocovat, zda nám jedna varianta přinese větší užitek (zda má pro nás větší hodnotu), než variata, které se vzdáme.
Ekonomové sledují při používání termínu „náklady obětované příležitosti“ pouze finanční přínos. Nejsou zahrnuty žádné další vlivy na rozhodování. Lidé však nejsou stroje. Rozhodujeme se na základě mnoha hodnot, přičemž většinu si ani neuvědomujeme a vycházíme při rozhodování jen z vnitřních pocitů a nálad.
Příklad 1
Martin je padesátník vyzáblé postavy, manuálně zručný, pracovitý. Rozhoduje se mezi dvěmi nabízenými pracovními místy v jeho městě. Může jít pracovat do stavební firmy a nosit celý den materiál na stavbě za 50 tisíc měsíčně, nebo může jít pracovat do truhlářství za 20 tisíc měsíčně. Rozhodl se jít do truhlářství. Každý ekonom by řekl, že obětoval 30 tisíc měsíčně a tato částka je hodnota ztracené příležitosti. Avšak z pohledu reálného života udělal správnou volbu. V jeho případě náklady obětované příležitosti jsou pouze imaginární – práci by nezvládl. Na stavbě by se během pár dní strhal a než by se po několika týdnech uzdravil, místo v truhlářství by již bylo obsazené.
Peníze nejsou ani zdaleka jediným či hlavním parametrem při rozhodování. Lidé sledují především užitek, osobní přínos, což je subjektivní psychický vjem, u každého trochu jiný.
Příklad 2
Petr se rozhodne napsat knihu o Podnikání ve vesmíru, protože jej velmi baví psát o věcech na samé hraně pokroku. Uvědomuje si, že jde o téma, které může zaujmout jen výjimečné vizionářské jedince, kterých není mnoho. Uvolnil se ve své firmě a knihu psal tři měsíce. Za tento čas mohl prací na firmě vydělat navíc několik set tisíc korun. Prodejem knihy může vydělat jen několik málo tisíc korun, tedy o dva řády méně. Ekonomové se vždy snaží o kvantifikaci, takže posuzují vše především podle ceny vyjádřené v penězích. Hodnota obětované příležitosti z pohledu ekonoma je v tomto případě několik set tisíc korun. Pokud by se však Petr rozhodl obětovat možnost napsat danou knihu, z jeho pohledu by náklady obětované příležitosti byly mnohem vyšší. Za peníze by si to co potřeboval –být jedním z prvních vizionářů– koupit nemohl.
Lidé mají rozličné potřeby a zdaleka ne vždy jde jen o to mít co jíst, mít kde spát a mít čím jezdit do práce a na nákupy. Mnozí mají přitom své základní potřeby vyřešené a hledají v životě něco zajímavějšího, smysluplnějšího, než jen sledování výše svého konta, nebo plnění matrací bankovkami.
V příkladech uváděných v učebnicích ekonomie najdete jen idealizované konstrukty, které neberou v úvahu skutečnost, že člověk není robot. Řada lidí nemá možnost volit ekonomicky nejlepší alternativy, protože ve hře je množství dalších silných vlivů, které ekonomové ignorují.
Objektivně je nemožné jakékoliv náklady obětované příležitosti hodnotit či kvantifikovat. V praxi jde jen o ideologický pojem. Potřebujete-li uspokojit potřebu vzdělávacího systému, který po vás vyžaduje odříkat definici nákladů obětované příležitosti, naučte se to nazpaměť třeba z Wikipedie.
Obětovat příležitost je snadné
Vaše rozhodování je většinou otázkou podvědomé kalkulace emočního přínosu. Naprostá většina lidí volí nejsnazší „zisk“, tzn. upřednostňujeme tzn. „levný“ dopamin před získáváním dopaminu složitějšími způsoby. Jste-li dnešní typický muž, potom kupříkladu hledáte-li sexuální partnerku, nebudete se dnes vysilovat péčí o své tělo, ducha, dovednosti a finance (jak tomu bývalo dříve), ale zvolíte cestu nejjednodušší, a sice porno.
Podobně běžný internetový serfař má-li na výběr dvě možnosti, zvolí téměř vždy tu nejjednodušší, která přinese okamžitou dávku dopaminu. Proč by se měl namáhat, když je dopamin vždy snadno po ruce, že? Sice vám životní situaci nevylepší, ale naopak ve výsledku zhorší, ale proč si „nešlehnout“, když máte tu možnost.
Máte například na výběr tyto dvě možnosti:
a) úniková aktivita (např. se jít bavit sledováním videí na YouTube či na TikTok, nebo zaútočit na ledničku, pročítat články na webu, apod.)
b) tvořivá aktivita (posouvat hranice svých dovedností, třeba budováním nového vedlejšího příjmu (kdybyste neměli žádný nápad jak vytvořit vedlejší příjmy, kupte si mojí knihu 50 způsobů jak si přivydělat))
Obětujete raději a) nebo b) ?
Vsadil bych všechny mé boty na to, že 99% čtenářů tohoto článku obětuje příležitost jít něco tvořit a upřednostní zábavu. Levný dopamin totiž téměř vždy vítězí, i když dává jen prchavé okamžiky sotva znatelného štěstí. Máme to hluboce zakódované v naší genetice.
Těžce vydobitý dopamin trpělivou dlouhodobou prací, láká jen mizivé procento populace.
Když už jsem zmínil hormon dopamin, musím k tomu dodat, že za reálnými pocity štěstí stojí pouze serotonin. Tento hormon nelze získat skrze únikové aktivity. Po biofyzikální stránce je nemožné zažívat štěstí skrze vyhledávání levného dopaminu. Přesto téměř všichni to této pasti spadnou a hledají štěstí v únikových aktivitách.