Pohyb (moveo) je pravděpodobně jedním z nejelementárnějších principů života. Kde není pohyb, je smrt. Kde je příliš velký pohyb, je chaos. Zmítáme se mezi smrtí a chaosem? Oba extrémy lze vnímat jako pro život nepřijatelné.
Energii nelze zastavit a tedy ani život nelze zastavit? Kultura naší společnosti je protkána kultem smrti. Možná je v tom touha zastavit pohyb, touha zničit energii. Jenže jak zničit energii? Energii nelze snadno ani spoutat – ovládnout. Vše co existuje je energií, která neustále transformuje. Nic nezůstává věčně na svém místě. Život se zdá být harmonickým třením energie.
Nemá smysl hledat příčiny vzniku vesmíru, ani teoretizovat, jak bude vše pokračovat. Tvárnost energie je nepředstavitelná. Jaký má smysl přemýšlet o něčem, co si nelze představit? K čemu to může být dobré?
Je možné, že vnímání naší existence a existence sama o sobě, je jen představou naší mysli. Nemáme možnost podívat se „na druhou stranu“, „za zrcadlo reality“, na pozadí všeho. Z vnitřku systému můžeme jen teoretizovat.
Motivací života je žít – existovat. Chcete-li najít co se nachází v extrémních bodech existence – v nule a v nekonečnu, může být hlavní motivací touha mysli osvobodit se z ohraničeného prostoru, touha po lepším životě, touha uspokojit všechny vnitřní a vnější potřeby a reagovat na stimuly. (Možná i transcendovat. A možná přijde i kouzelník?)
Co by se stalo, podařilo-li by se všechny potřeby uspokojit? Měli bychom ještě nějakou motivaci? Mohla by přestat existovat potřeba pohybu? Energie by se v takovém bodě existence musela zastavit. To však není možné. Energii lze jen stavět do cesty různé spletité překážky a tím ji transformovat. Zastavit nelze.
Snaha o přežití je velmi silná. Je to touha po integritě, po významu a existenci? Cokoliv má “význam”, existuje. Cokoliv “význam” ztrácí, mizí. Tuto vlastnost můžeme pozorovat ve všech systémech (zatím kromě orgánů státní moci).
Hledání opodstatnění existence má svůj smysl jen pokud se hledání nikdy nezastaví a zároveň nebude nikdy nic opravdového nalezeno. Lze nalézt Počátek? S každou transformovací energie mění svoji provázanost. Vystopovat počátek počátku všech počátků a konců vesmíru (či vesmírů) je stejně absurdní, jako si položit otázku, zda byl nebo nebyl kdy vůbec nějaký počátek. “Bylo nebylo” – známá fráze z pohádek říká vše (a dohromady nic).
Otázka opodstatňování existence je z pohledu života zbytečná. Pro život je podstatné, má-li podmínky pro svou existenci, přičemž dokonalých podmínek pro dokonalou homeostázi nesmí být nikdy dosaženo. Anebo může?
Hlavní motivací je snaha přežít. Chceme existovat. Jak se však vypořádat s brzdnými a transformačními silami, které do nás společnost instaluje a vštěpuje urputně už od narození? Život každého člověka je z větší části předurčen prostředím, ve kterém se objeví. Ihned po „zjevení“ následuje vytrvalá domestikace jedince, ohraničování, „Můžeš. Nemůžeš. Smíš. Nesmíš!“ Má vůbec smysl snažit se tyto síly překonat? Já říkám, že to smysl rozhodně má. Každá buňka v těle je živý organizmus. Všechny chtějí žít. Smrt je pro ně – pro jejich existenci – konec. Sice dojde k jejich přeměně v něco jiného, ale už to nebude tak zábavné (většina buněk končí v odpadu, ve spalovnách, nebo rozebrána rozkladnými organizmy). Navíc transformace může být velmi bolestivá, dochází-li k ní prudkým násilným způsobem.
Z mého pohledu je filosofií motivace života snaha o zachování existence, a možná i snaha o překročení hranic konců existence, které – kdo ví? – mohou být jen iluzorní.