Můžeme ovlivnit čím jsme a jak vnímáme svět? Co je to vlastně vědomí?
Základ vědomí je biologický. Je výsledkem složitých interakcí nervového systému. Různé mystické směry tvrdí, že vědomí není materiální povahy. S tím lze částečně souhlasit, protože si lze vědomí představit i jako samotné informace nebo jako energii, kterou informace představují (podobně jako software v počítači je tvořen elektrickými náboji). Avšak nemůže existovat samo o sobě – bez platformy. Ta je v současnosti výhradně biologické podstaty. Se ztrátou těla každopádně vědomí přestává existovat. Představa, že v daleké budoucnosti bude možné vědomí přenést do stroje, má jednu malou chybu – pokud vůbec bude kdy možné sestrojit umělou platformu, určitě nebude možné přenést vědomí, ale pouze kopii. Pro vnějšího pozorovatele by nebyla kopie rozpoznatelná od originálu, ale originál by věděl své.
Vědomí dokáže do určité míry přebít biologické naprogramování (dokonce i tak silný pud, jakým je potřeba rozmnožování). Jeho hlavní funkcí je však interpretovat, co se děje uvnitř a vně organizmu (vnímá smysly, myšlenky, představy) a určovat co má prioritu. Snaží se záměrně uspořádat informace, resp. informační chaos.
Bez funkcí našeho vědomí bychom na podněty reagovali instinktivně a bez rozmyslu. Vědomí nám dává větší míru volnosti, ale zároveň hrozí i nebezpečí chybné interpretace podnětů a následně nevhodné reakce (toto nebezpečí je však mnohem vyšší u lidí, kteří jednají ve větší míře instinktivně, bez vědomého vyhodnocování situací).
Člověk může pouhou změnou obsahu vědomí být šťastný i ve velmi nepříznivých okolnostech a vnímat tyto okolnosti jako příležitost k dalšímu růstu, jako výzvu.
A naopak, necháte-li do svého vědomí vstupovat převážně negativní informace, můžete být nešťastní, i když se nacházíte z pohledu většiny lidí ve výjimečně příznivých podmínkách.
Obsah vědomí má vliv na rozhodování a tedy natahujete-li do něj převážně negativní vnímání světa, potom akcí, které by vás přibližovaly k přiznivým podmínkám nebude dostatek na to, aby se zvýšila pravděpodobnost dosažení příznivých podmínek.
Mnohdy jsou myšlenkové či pocitové konstrukce ve vědomí jen sebeklamy, které není jednoduché prohlédnout, zvláště když převažující myšlenky mají tendenci bránit se i proti myšlenkám, které jsou vědecky ověřené. Sebe sama potvrzující konstrukce, které dokazují „objektivitu“ kruhem (tzv. tautologie), jsou všude tam, kde se nositelé těchto myšlenek zabarikádují ve svém fiktivním světě, v bublině polopravd, ideologií nebo náboženských dogmat. Členové uzavřených názorových proudů (kult, sekta, politické uskupení …), kteří se izolují od myšlenek okolního světa a pohánějí zevnitř svou tautologii neustálým opakováním a zvelebováním svých dogmat, nemají možnost prozkoumávat realitu v širším měřítku. Jsou uvězněni memetickou strukturou.
Memy si dobře hlídají teritorium. Pokud některý z členů kultu začíná projevovat přilišnou zvědavost nebo dokonce zatahuje do své skupiny nesouladné myšlenky, hrozí mu postih, nebo sociální vyloučení. Ne zcela překvapivý je opačný extrém, kdy ani vědecky založené memy, které si hlídají fakta a nepřipouští spekulace, nepřijmou mezi sebe potenciální nositele vědění (memů), pakliže nejsou nositelé dostatečně vzdělaní v oboru a přínosní pro komunitu vědátorů. V takovém případě je však důvodem nikoliv rivalita memů, ale spíše snaha šetřit vzácný čas. Vědecky založený mem je otevřený změnám paradigmatu, i když to může být pro některé členy vědecké komunity obtížné.
Realita je vždy vnímána subjektivně – právě skrze vědomí. Objektivní realitu nemáme možnost poznat. Můžeme se o takové realitě vždy jen dohadovat a nejen proto, že vědomí nedokáže pracovat s přiliš velkým množstvím informací najednou. Krátkodobá paměť, která umožňuje pracovat maximálně se sedmi či osmi informacemi najednou (informací může být například vnímání melodie, zvuku, obrazové informace, emoce, teplota, myšlenky apod.), ale i značně omezená rychlost zpracování informací (126 bitů za sekundu v nejlepším případě) ke zlepšení vnímání reality rozhodně nepřispívají. Tato a další omezení způsobují selektivní výběr informací, které pronikají do vědomí. Celkový obraz je většinou zkreslený, jednostranný a neúplný. Můžeme věřit jen tomu, co sami zažíváme, přitom jsou vjemy nevědomě interpretovány i dosti neobjektivním způsobem. Naše myšlení dělá hrubé chyby častěji, než si myslíme. (Základní vhled do této problematiky získáte po přečtení knihy Myšlení, rychlé a pomalé.)
Naučili jsme se sice shrnovat velké informační celky pod zástupné pojmy, takže můžeme pracovat i s obrovským množstvím informací najednou (např. pod slovem dům shrnujeme všechny prvky běžného domu, jako jsou zdi, okna, dveře, střecha …), avšak nemůžeme se spolehnout na správnost informací obsažených v těchto blocích. Vždy jde pouze o pravděpodobnostní odhady reality.
Náš mozek má velké potíže s vyhodnocováním pravděpodobnosti. Nedokáže vyhodnotit statistickou správnost informací. Mnohdy se necháváme ovlivnit jedinou informací vyčnívající z řady, přičemž může být i zcela chybná a i tak změní naše vnímání. Statisticky nevýznamná odchylka by při použití logického uvažovaní neměla hrát vůbec žádnou roli. Přesto může převážit nad racionálním úsudkem, zvláště jsou-li do procesu zapojeny další části mozku, jako například amygdala (emoční vliv), či hypokampus (vnímání prostoru) a průboje mezi různými oblastmi mozku.
Lidé s oblibou věří na UFO a konspirační teorie, protože stačí sledovat dokumenty na tyto věci zaměřené a i když neuvidíte jediný důkaz, budete-li vyhledávat podobné informace nadále, uvěříte nakonec všemu a budete přesvědčeni, že jsou důkazy záměrně likvidované vládními konspirátory. Nedávno například ve stoce (zpravodajské kanály) běželo video s údajným důkazem rychle se pohybujícího objektu zaznamenaného vojenským letounem. Ve skutečnosti se jednalo o poruchu displeje.
Fakta, která hovoří proti, do svého vědomí nevpustíte. Pokud byste navíc zažili určitou formu spánkové paralýzy, kterou mívají lidé „zažívající“ unesení mimozemšťany, mohli byste uvěřit, že máte důkaz o existenci mimozemšťanů. Vnímali byste tuto fantazii mozku zcela reálně. Susan Blackmoreová v knize Teorie memů popisuje, jak jeden z jejích studentů po několika hodinách debaty o tom, jak jej unášejí a operují mimozemšťané, nabídl důkaz – objekt, který mu implantovali do těla. Podařilo se mu jej vyjmout po dvou týdnech snažení.
„Doktorko Blackmoreová, jak mi vysvětlíte, že jsem spánkovou paralýzu zažil, vím, jaké to je, a současně mě opravdu unesli mimozemšťané a rozhodně to nebylo totéž?“
Spánková paralýza je nepříliš běžná porucha spánku, kdy mechanizmus, který odděluje spánek od bdění způsobí, že se probudíte, ale nemůžete se pohnout. Stává se to zejména lidem pracujícím na směny, nebo mladým lidem, kteří chodí spát pozdě, užívají drogy či alkohol. Paralýza je běžně doprovázena různými zvuky, hučením, vibracemi, apod. Tyto projevy vznikají v důsledku průbojů mezi neurony v různých částech mozku a jsou vnímány jako zcela reálné. Můžete vnímat například i jako byste vystupovali ze svého těla, nebo že se vás někdo dotýká, či sexuální vzrušení. Projevy jsou rozmanité. Pokud s tím ze strachu začnete bojovat, vše se zhorší. Začne docházet k více průbojům elektrických nábojů mezi neurony. Nejrozumější je uklidnit se a počkat, až paralýza sama skončí. Když něco podobného zažijete aniž byste o takovém stavu věděli předem, může to být velmi šokující a budete se přirozeně snažit najít nějaké své vlastní vysvětlení, mimozemšťany počínaje, pannou Marií nebo Ježíšem konče (zde však závisí na tom, jaké informace si vpouštíte do vědomí; pokud se zajímáte třeba o satanismus, potom se přikloníte spíše k tomu, že do vás vstupuje démon nebo ďábel).
O únosech mimozemšťanů existují tisíce svědectví. Lidé, kteří prý únosy zažili, jsou většinou z psychologického hlediska v pořádku a inteligenci mají přinejmenším průměrnou. Žádný opravdový důkaz se však nikdy nenašel. Podrobit implantát rozboru byla jedinečná příležitost. Nakonec se pod elektronovým mikroskopem ukázalo, že šlo o obyčejný zubní amalgám. Studenta to trochu uklidnilo, přestal se tolik bát únosů, ale nepřestal věřit, že ho mimozemšťané unášejí.
Podobně jsme na tom se zážitky blízkými smrti. Logické vysvětlení kupříkladu „světla na konci tunelu“ sice existuje, ale zážitky jsou vnímány natolik realisticky, že je těžké smířit se s racionálním vysvětlením.
Smrt může být pro mnohé velmi stresující. Nejběžnější průběh (smrt stářím) je sice poklidný, ale stresující dramatický průběh není výjimkou (při náhlém selhání srdce apod.). Při vysoké úrovni stresu dochází k náhodným průbojům mezi neurony v mozku. Každý člověk průboje vnímá trochu jinak. Nejlogičtější vysvětlení pro známé světlo na konci tunelu je prosté. Zrakové nervové spoje jsou nejhustší ve středu zrakového pole. Jestliže začne docházet k hromadnému náhodnému probíjení mezi neurony, vnímá člověk uprostřed světlo a na okrajích tmu.
Každý by chtěl zažít poklidnou smrt, tedy pomalé „povypínání systému“, ale ne každému se to poštěstí. V případě, kdy dojde k náhlému výpadku zásobování neuronů kyslíkem, mohou neurony začít jednoduše řečeno vyšilovat. Poněkud se „rozsvítí“, a pak zhasnou. Je to drsná skutečnost, ale nic s tím nenaděláme. Můžeme se jenom snažit žít co nejzdravěji a co nejbezpečněji, aby tělo mělo co největší šanci mít smrt poklidnou.
Ovlivňovat obsah našeho vědomí do značné míry můžeme, ale musí tomu předcházet uvědomění, že je vůbec něco takového možné. Záleží na tom, jaké informační zdroje vyhledáváte, s jakými lidmi se stýkáte. Veškeré podněty přicházející z vnějšku vás ovlivňují. Základem je udržovat se co nejvíce v přítomnosti (nehloubat nad minulostí; nežít ve strachu z budoucnosti). Dokážete-li se soustředit na přítomnost, můžete si v sobě vypěstovat určitý nadhled, který vám umožní lépe třídit informace na užitečné a neužitečné, ověřené a neověřené. To by mělo být hlavní funkcí vědomí – zlepšovat kvalitu našich životů prostřednictvím pečlivého výběru informací.
Velké nebezpečí, na které jsem již na tomto blogu upozornil, je ve spoléhání se výhradně na externí paměť, tedy zákeřný Google efekt (povrchní vnímání světa skrze vyhledávač, který přece „všechno ví“). Nejde jen o to umět informace třídit, ale také si ty nejlepší ověřené informace dobře ukládat do své paměti. Takové vědomosti se potom stávají vámi a tvoří vaší identitu. Když objevíte vysoce kvalitní naučnou knihu, které se dá věřit a může být pro váš život přínosná, neváhejte ani na chvíli s jejím pečlivým nastudováním a uložením do paměti (pomocí vybavování). Jak si rychle a snadno cokoliv zapamatovat jsem naznačil v předchozím příspěvku. Podobné knihy se mohou stát vaší významnou oporou ve chvílích, kdy se v životě nedaří a naopak v době, kdy se daří, vám pomohou, aby se dařilo ještě lépe.
Jako vše má i tento přístup svou odvrácenou stranu. Můžete se vám totiž po pár letech vyhledávání a přijímání vědeckých informací zdát, že dojtete k přesvědčení, že je svět přeplněný hlupáky, cvoky, blázny a psychopaty.