Toto téma mě vždy silně zajímalo. Kde se bere motivace pro udržení dlouhodobé soustředěnosti na dosahování úspěchu v podnikání? Jak dokáží jít lidé každý den po řadu let za konkrétním cílem a třeba i bez odměn? Co dělají multimilionáři jinak, než ostatní?
Začněme od kořene. Jaký je vlastně nejčastější důvod pro podnikání?
- vidina většího zisku, než když jste zaměstnanci?
- svoboda a volnost?
Větší zisk z podnikání bývá navenek hlavní motivací, ale ve skutečnosti je tím hlavním možnost získat větší svobodu, než když pracujete pro někoho a musíte kupříkladu každý den v 9:00 být na pracovišti. Svoboda spočívá nejen v možnosti dělat cokoliv chcete a kdykoliv, ale také v možnosti pořídit si za vyšší odměny více věcí či zážitků. Z principu máte v podnikání automaticky o něco málo vyšší zisk než zaměstnanci, protože například odepisujete náklady, takže když je práce zároveň vaší zábavou, máte v podstatě prostředky k zábavě (na rozdíl od zaměstnanců) zdarma.
Zdaleka ne každý podnikatel však vysněné svobody dosáhne. Většina kvůli chybným rozhodnutím a kvůli strachu upadne do ještě většího zotročení, než když byli zaměstnáni. Z řady rozhovorů s úspěšnými podnikateli, které jsem viděl na YouTube, vyplývá, že nejvíce ze všeho litují, když dlouho váhali s najímáním zaměstnanců a práci zastávali sami. Strach najímat zaměstnance je velmi silný. Bývá bohužel podložen řadou negativních zkušeností (v mém případě také), ale nelze se tím nechat zahnat do kouta. Musí se neustále zkoušet najít řešení. Statisticky převažuje výhodnost zaměstnat nad nevýhodností zastávat práci sám, protože stejně brzy vyhoříte, takže svépomocí pouze oddálíte krach. Znamená to, že co do četnosti případů by nemělo při extrémně pečlivém výběru a tréninku pracovníků docházet ke krachu, ale převážně k rozvoji firmy.
Kde podnikatelé čerpají motivaci?
Možná jste už slyšeli o experimentu s dětmi na Stanfordské univerzitě, kdy kreslily obrázky.
Výzkumníci vybrali děti, které kreslily pro radost a začali jim za to nabízet různé odměny (např. samolepky, odznáčky, apod.). Potom jim ale přestali za kreslení odměny dávat. Děti v této skupině přestalo bavit kreslit. Ve druhé skupině, kde odměny nebyly žádné, však zájem o kreslení pokračoval ve stejné intenzitě.
Plyne z toho jednoduché ponaučení:
Když děláte něco pro vnější odměnu, nemůžete mít tolik motivace, jako když danou činnost děláte čistě z hlubšího interního zájmu.
Jde o problém s distribucí dopaminu, což je molekula aktivující motivaci, resp. touhu. Získáte-li dopamin až dosažením většího cíle, následuje propad motivace. Kdežto získáváte-li průběžně menší dávky dopaminu samotnou činností, k propadu a ztrátě motivace nedochází. Tzv. „vyhoření“ je snížení základní dopaminové hladiny na minimální úroveň.
Čím vzdálenější je odměna, tím slabší externí motivace.
Úspěšnější jsou vždy podnikatelé, kteří získávají malé dávky dopaminu průběžně, díky samotné činnosti, nikoliv až za dosažení cílů.
Za úspěch bohužel nelze považovat situaci, kdy podnikatel sice vydělá desítky milionů, ale pouze za cenu zničení si zdraví, nebo rodinných vztahů, či obojího zároveň. Dát si za cíl hromadění majetku a opomíjet ostatní pilíře v životě, je značně krátkozraké, neřkuli hloupé. K čemu jsou vám miliony, když budete brzy pod drnem, nebo sami v toxických vztazích?
Chcete-li mít stále dostatečnou vnitřní motivaci, musíte se naučit nacházet drobné dávky dopaminu v činnosti samotné, a zároveň se musíte odpoutat od potřeby zažívat vlny uspokojení až při dosažení cílů.
Vzhledem k tomu, že činnost, která vede k významnějším výsledkům, bývá téměř vždy namáhavá (zejména proto, že pracujete s neznámem), je nutné naučit se vnímat obtížné každodenní překážky jako zdroje dopaminu. Jsou to sice jen drobné dávky, ale pokud jste pečlivě dodržovali alespoň dva měsíce dopaminový půst, potom budou i tyto malé dávky dopaminu přinášet dostatečné uspokojení a motivaci k další činnosti, a sice v dlouhodobém měřítku.
Dopamin, je-li správně dávkován (a hovoříme o automatickém dávkování naším mozkem, nikoliv o externím farmaceutickém dávkování), zvyšuje soustředěnost a energii (konverzí na adrenalin v malých dávkách).
Motivaci objevujte a očekávejte výhradně v činnosti samotné.
Plánování, směrování, priority, důležitost konkrétní aktivity, se stanovují vždy zvlášť předem. Samotné vykonávání úkolů se provádí nezávisle na plánování. Přitom plánování i vykonávání úkolů jsou činnosti, které vždy mohou přinášet drobné dávky dopaminu – alespoň pokud si to tak zařídíte a odpoutáte-li se od získávání dopaminu za dosahování větších cílů. Na větší cíle zkrátka motivace dopaminem nemůže stačit, protože trvá příliš dlouho, než přijde odměna. Člověk se bez dopaminu nemůže ani pohnout!
Jak mít kvalitnější motivaci?
Získávejte dopamin jen v malých dávkách, ale průběžně každý den.
Dopamin nezaměňujte s motivací. Dopamin pouze vyvolává touhu po potěšení.
Dáte-li vyšší prioritu obtížnějším/důležitějším úkolům, tak právě při jejich plnění získáte nejsilnější drobné dávky dopaminu. Nesmíte ale utíkat při nezdaru za levným dopaminen (např. brouzdání po internetu, hraní her, vykonávání přednostně snadnějších úkolů, apod.). Tím podvádíte sami sebe a ničíte si váš vnitřní motivační systém.
Příliš vysoké cíle ničí motivaci, ale většinou jen proto, že jste je nedokázali rozebrat na elementární posloupnost uchopitelných drobných cílů, které již řešitelné jsou. Nemožnost vyřešit úkol, protože je příliš složitý (tzn. naplánování jeho dosažení bylo odfláknuté), působí jako silná brzda motivace. Nikdo se nedokáže drápat na vrchol, když cítí, že je nemožné se tam zvolenou cestou dostat. Je nutné si uvědomovat, že uskutečnitelná cesta nahoru může být ve skutečnosti značně klikatá a dlouhá. Stoupat na vysokou horu po rovné přímce se myslím ještě nikomu nikdy ani nepodařilo! Reálná cesta se odhaluje postupně. Bývá plná slepých uliček.
I sebenáročnější úkoly, jsou-li rozbité na elementární vykonatelné kroky, lze vyřešit. Každý jednotlivý úkol přitom v sobě skrývá nepatrnou dávku dopaminu. Záleží, co vnímáte jako důležité. Tomu mozek nastaví vyšší potenciál odměn.
Chcete se cítit dobře průběžně, každý den, každou minutu? Dobře se cítíte když sem tam dostanete dopamin.
Velmi dobře se cítíte, když dostanete velkou dávku dopaminu, ale protože dojde následně k poklesu základní úrovně, bude zapotřebí na získání další velké dávky dopaminu vyvinout větší úsilí. A to je špatně. Motivace se potom v nějakém bodě zhroutí, vyhoříte, a přesměrujete pozornost na něco jiného, na jiný projekt. Kvůli tomu nikdy nic nedotáhnete do konce. Potom zbývá už jen motivace strachem, při které vzniká stres. Jde-li o stres dlouhodobý, zničí vám to kompletně zdraví. Chronické působení stresového hormonu kortizolu způsobuje například ztučnění jater a hromadění viscerálního tuku kolem vnitřních orgánů (i kdybyste nakrásno byli na keto dietě a nekonzumovali žádné sacharidy!). Z toho plynou zdravotní problémy jako je cukrovka druhého typu, kornatění cév, ledvinové kameny, rakovina, infarkt, mrtvice a další. Nadměrnému dlouhodobému stresu je proto lépe se vyhnout. Nestojí za to dosáhnout něčeho na úkor zdraví.
(Máte-li již chronický stres, což konkrétně znamená sníženou citlivost na kortizol, doporučuje se užívat vitánii snodárnou (známá spíše jako Ashwagandha), která citlivost na kortizol vrací k normálu a tím pomáhá redukovat chronický stres. Pomáhá díky tomu snížit nadměrnou produkci kortizolu.)
Pro dlouhodobou motivaci je mnohem efektivnější získávat každý den drobné slabší dávky, namísto velkých dávek jednou za čas. Motivace potom pramení z činnosti samotné. Nechyťte se však do pasti nástrah levného dopaminu. Například časté návštěvy ledničky jsou rovněž pastí se snadno získávaným dopaminem, což má ovšem za následek vznik inzulínové rezistence.
Potěšení se naučte čerpat VÝHRADNĚ ze snahy, nikoliv až jako odměnu za dosažení vzdálenějšího cíle.
Nepůjdete-li po dopaminu, i tak bude uvolněn, ale dojde k přeměně na adrenalin a budete to pociťovat nikoliv jako odměnu, či jako touhu, nebo jako vzrušení, ale naopak jako strach a hrozbu. Nenaplňování základních potřeb je vnímáno jako nebezpečí. Stagnace a nízká motivace je nebezpečí. Nelze stát na místě. Musíme jít pořád dopředu, jinak se zvyšuje stres, obavy, úzkost a strach. Motivace obavami není k zahození, bude tady stále, ale nesmí se to nechat vyústit až k rozvoji poruch jako je deprese, či chronický stres. Proto je lépe jít více po bezprostředních drobných odměnách a užívat si samotnou cestu, než cítit nepřetržitě v jednom kuse za zadkem horko kvůli strachu.
Obavy jsou normální přijatelná věc, která slouží (pod dohledem rozumu) jako kvalitní páka. Ale nechat se „motivovat“ dlouhodobým strachem, je špatně. To vám rozežere tělo – doslovně!
Nemusím doufám dodávat, že nemá smysl otupovat smysly (a tím strach) pomocí drog či alkoholu. Tím se nic neřeší, ale naopak jen zhoršuje. Úleva od psychické zátěže bývá jen krátká, následuje pád.
Stejně tak je pro udržování kvalitního motivačního systému nemoudré snižovat citlivost dopaminových receptorů jakoukoliv jinou závislostí a je jedno, jde-li o závislost drogovou, o gambling, závislost na jídle, kouření, pornografii, hraní počítačových her, apod. Jakékoliv přetěžování dopaminových receptorů má za následek snížení jejich množství, resp. citlivosti a o to víc se závislosti zhoršují a tím i společná základní úroveň dopaminu. Dopamin je univerzální měna pro motivaci společná všem činnostem! Není to tak, že byste si mohli v klidu provozovat nějakou závislost, třeba gambling, a nijak by se to neprojevilo na úrovni vaší motivace v podnikání. Motivace se závislostmi snižuje!
Jak se vypořádávat s pochybnostmi, které neustále vše sabotují?
Pokud váš mozek nikdy předtím něco neviděl nebo nezažil, bude to považovat za hrozbu. Hrozbou je přirozeně i úspěch.
Takže když něco vidíte nebo zažíváte poprvé, bude to pro vás podvědomě určitá hrozba, navzdory potenciálu pozitivního přínosu.
Jakákoliv hrozba přitom zcela automaticky zvyšuje hladinu stresového hormonu, který pak zvýší hladinu stresu. Dokonce i fiktivní hrozba u vás fyzicky zvyšuje stres (proto je dobré vyhýbat se médiálnímu zpravodajství, protože jejich strategie je založena na metání hnoje a hrůzy na všechny strany, což masy přirozeně fascinuje a děsí).
Zvýšení stresu snižuje pravděpodobnost, že budete riskovat.
Mozek vás chce udržet v bezpečí.
Řešením je představovat si detailně to, čeho chcete dosáhnout. Vnímat skrze co nejvíce smyslů cíl. Ideální je mít možnost třeba dotknout se existujícího stroje, vstoupit do existující továrny nebo kanceláře, zkrátka osahat si věci, které chcete mít.
Multimilionáři to tak dělají.
Pokud si něco představíte, například že budete mít určitou provozovnu, prodejnu, kancelář, pozemek, … cokoliv co chcete, tak to váš mozek zažívá jako realitu. Přestává to být něco neznámého a nebezpečného. První skutečná událost je potom snazší a nevyvolává takovou hrůzu. Vím, je těžké vnímat, že mít nějaký větší podnik je hrůza. Ale když se nad tím zamyslíte, je v tom jen samá nejistota. Jak takový podnik funguje? Jak generuje peníze? Co musí splňovat, aby jej stát nemohl napadat? Kde vezme dodavatele? Jak zajistí, aby příjmy byly co nejdříve vyšší než náklady? Jsou to tisíce otázek, tisíce neznámých.
Nejjednodušší je jít a pozorovat skutečné systémy. Mozek si zvykne a dokáže se v tom po čase vyznat. Přestane to být děsivé a nerealistické.
Nemáte-li možnost jít a pozorovat reálné systémy, musíte si vytvořit obrazy a vše nasimulovat. Musíte si vizualizovat výsledek, kterého si přejete dosáhnout, abyste začali říkat svému mozku, že už se to téměř stalo skutečností, takže když se plán začne opravdu realizovat, nebudete tolik vyděšení a neutečete zpět k průměrnosti.
Součástí této strategie je vyjádřit nějakým způsobem vděčnost za to, co již máte. Vděčnost je totiž opaken strachu. Když jste ve stavu vděčnosti, důvěry, radosti a vzrušení, uvolňuje se vám do krve občas i hormon oxytocin, který dává pocit tepla, snižuje ostražitost a umožňuje vám zdravě riskovat.
Je zkrátka nutné předem si zvyknout na to, čeho chcete dosáhnout, aby vás to nijak neděsilo, ale naopak přitahovalo a vzrušovalo.
Nejistota, nejasné postupy, jakákoliv prázdná místa ve vašem plánu, jsou pro mozek příšerně děsivé věci, před kterými se vás bude snažit ochránit stůj co stůj a odvést do bezpečí, tedy ideálně pryč od nějakých pošetilých plánů – hezky do jistoty průměrnosti, nebo dokonce do náruče chudoby.
Jak zvládat v podnikání nejistotu?
Nejistota je na každém kroku a nikdy nezmizí. Je nutné přijmout tuto skutečnost jako prostý fakt a smířit se s každodenním střetáváním s neznámem a tím s nejistotou. Samozřejmě nechcete-li často pociťovat nejistotu, můžete se zabarikádovat a nějakou dobu vaše firma může přežívat i bez střetávání se s nejistotou. Nikdy ale v této „bezpečné zóně pohodlí“ nelze přežívat moc dlouho. Konkurence vás zlikviduje. Život a podnikání jsou jedna výzva za druhou.
Je to stejné jako s otužováním. Myslíte si, že otužilec když vleze v zimě do Vltavy, tak nepociťuje extrémní chlad, že se cítí jako kdyby plaval v teplém moři? Ne, ani omylem. Je mu hrozná zima. Akorát z toho nevyšiluje a tělo mu nekolabuje, protože si na chlad postupně navykal delší dobu.
Na nejstotu si lze zvyknout a mozek přesvědčit, aby se nejistotě nevyhýbal, i když je to stále značně nepříjemné.
Jak určovat úkolům prioritu?
Zde už se nebavíme o motivaci, ale o směrování pozornosti.
Přirozeně není možné stihnout zrealizovat jakýkoliv nápad. Musí se vždy u každého kroku nastavit priorita a co nelze stihnout, to zkrátka buď delegovat, nebo zrušit.
Ale jak mít jistotu, že priorita byla přidělena správně, tedy že jde o krok, který stojí za to upřednostnit před ostatními úkony?
Je to jednoduché. Musíte neustále myslet na návratnost investic. Jakákoliv investice času nebo peněz, nemá-li potenciál návratnosti, je ve skutečnosti ztrátou a nemá proto smysl se tím jakkoliv zabývat. Takové kroky lze rovnou eliminovat. Stačí řadit akce podle předpokládané výše návratnosti.
Jak dělají úspěšní podnikatelé marketing?
Proč teď na závěr zmiňuji marketing? Protože marketing tvoří 90% úspěchu v podnikání. V článku o motivaci a podnikání, je nutné připomenout to nejdůležitější, a sice proto, aby podnikatel zbytečně neztratil svou pozornost a byl si stále vědom díky čemu lze uspět.
Jak tedy úspěšní podnikatelé dělají to nejdůležitější v podnikání?
Pečlivě hledají, vybírají a najímají marketéry specialisty, nebo rovnou agentury. Marketing je tak složitý obor, přesahující do psychologie, že se to nelze naučit svépomocí v rámci podnikání. Zkoušel jsem se to naučit mnoho let – bez úspěchu, protože než jsem se něco naučil, už to dávno přestalo platit a fungovat. Specialisté jsou vždy lepší, protože se tomu věnují na plný úvazek.