Ač jsou počítače stále neskutečně pomalé (výkon zatím naprosto nedostačuje ani na jednoduchou simulaci přesvědčivější reality), začínají se zvolna objevovat hry, které velmi zjednodušeně simulují i různé složitější činnosti. Vezmeme-li v úvahu, že se běžně používají simulátory například pro výcvik pilotů letadel, potom proč by hraním nešlo cíleně rozvíjet určité dovednosti, jako například soustředěnost, trpělivost, vytrvalost, tvořivost, snižování entropie (opak vytváření chaosu), schopnost rychlého určování priorit, dovednosti v „programování světa“ a další.
Rodiče si pod počítačovými hrami většinou dokáží představit pouze střílečky nebo plošinovky, takže přínos nevidí žádný a o hry se vůbec nezajímají, a tím pádem ani o to, co hrají jejich děti. Dostanou-li se děti ke hrám a hry je chytí, potom mají rodičové docela velký problém. Proč? Protože se aktivně nepodílejí na směrování ke hrám užitečnějším a tedy neinvestují čas do odstínění her, které děti nerozvíjí, anebo dokonce narušují jejich psychiku a způsobují chorobné závislosti.
Jak zvrátit rozvoj závislosti ve vlastní prospěch
Je zřejmé, že při hraní dochází k vytváření silných závislostí. Přirozeně jen u her, které jsou dostatečně atraktivní a zájem o ně neopadne ani po několika hodinách. Hrá je návyková dokáže-li aktivovat v mozku produkci dopaminu. Dopamin se přitom uvolňuje zejména objevujeme-li něco úplně nového, nebo když chceme něco získat a skutečně to po určitém úsilí i získáme.
Návykovost her může mít řadu podob. Osobně mám zkušenost jen se závislostí podobnou workoholismu. Akční hry mě nebaví, ale mám rád simulátory, zejména když se dá něco vyrábět a prodávat v open world světě. Anebo mi stačí i jen objevovat a prozkoumávat nové světy.
Prošel jsem si statistiky hráčů na Steamu (herní platforma) a ve srovnání s běžnými hráči trávím hraním jen zanedbatelné množství času (v průměru 20 hodin měsíčně, což jsou nízké stovky hodin ročně). Řada jedinců však hraje tisíce a tisíce hodin ročně.
Hraní využívám jako motivační nástroj k probourávání se skrze nejhorší pracovní úkoly, do kterých se jinak horko těžko zvládám donutit. Potřebuji nějakou okamžitou odměnu, ale nechci chodit do ledničky nebo na čokoládu. Některé hry dopamin uvolňují. Je to pro mne přínosné zejména při práci na dlouhodobých úkolech, kdy řadu dní není vidět hmatatelný výsledek a přitom odvádím velké množství práce. Běžíte-li na dlouhou trať, musíte být buď bezemoční robot, automat, který se nezastaví, nebo si pomáhat nějakými externími berličkami jako to dělám já třeba s pomocí her.
Můj trik: za 25 minut a více intenzivní práce na řešení nejhorších pracovních úkolů si dávám odměnu 5 minut hraní. Nezbytnou pomůckou jsou stopky. Mám tedy vedle klávesnice ve dnech, kdy řeším opravdu hnusné úkoly, ještě mobil se zapnutými stopkami (v podobě aplikace Pomodoro), které odpočítávají čas povolený ke hře.
Namísto hraní her na počítači je samozřejmě lepší jít se proběhnout, zacvičit si. Jen akorát když ještě nejste vytrénovaní bezemoční roboti a musíte úkoly nutně vyřešit, potom je cvičení spíše trest. Hra může být odměnou. A stejně to člověka přestane po pár dnech či týdnech bavit a musíte hledat jiný únik, jinou zábavau.
Mohou být hry přínosné i jinak?
Tedy, domnívám se, že některé hry ano. Níže uvedu konkrétní příklady. Herní svět je rozmanitý a i když převažují nesmyslné střílečky, naleznete i hry, kde je namísto násilí a destrukce upřednostněno tvoření.
House Flipper
Jde o simulátor, ve kterém nakupujete domy a provádíte kompletní renovace. Po opravě, vymalování a vybavení domu, jej prodáte v aukci a jdete koupit další. Hra je prokreslena do takových detailů, že montujete například jednotlivé součásti sprchového koutu nebo vany. Děti si trénují trpělivost. Učí se nejen vnímat, co je práce a proč je jí zapotřebí, ale hlavně mají možnost si práci vyzkoušet (alespoň po mentální stránce). Vyštukovat díry ve stěnách a stěny následně vymalovat dá zabrat a je k tomu zapotřebí hodně soustředěnosti. Některé děti s tím zpočátku bojují. Nedokáží soustředěnost udržet. Chtějí však vidět, jak se prostředí jejich přičiněním změní. Líbí se jim to a snaží se. Dokonce i čtyřleté děti se bez problému naučí hru ovládat, i když ještě ani neumí číst.
Farm Together
Pěstujete rozmanité plodiny a chováte různá zviřátka. Postupně rostete a časem si můžete zakoupit i dům (nebo více domů) a vybavení do domu. Také si můžete najímat brigádníky a těm platíte a oni pro vás pracují – sklízejí plodiny a starají se o zvířata. Naučíte se i trochu vnímat, jak jsou jednotlivé oblasti provázané. Například si uvědomíte, že květiny můžete nejen sklidit, ale je dobré je i prodat na tržišti a získat tím prostředky pro další zábavu. Objevíte, že z mléka lze vyrobit sýr a ten použít při vaření. Ovoce lze lisovat a vyrobit z něj marmeládu, která se potom také dát využít v kuchyni. Přijdete na to, že když si rychle vybavíte domeček různým nábytkem a cetkami, nezbydou vám peníze na zaplacení brigádníků. Zkrátka se musíte naučit trochu hospodařit, jinak máte problémy. A to vše probíhá jen formou hry, bez pouček a návodů. Obrazovku lze rozdělit a máte-li gamepady, může hrát celá rodina na jednom monitoru. Dá se při tom užít hodně zábavy.
Car Mechanics Simulator
Většina kluků má ráda auta. Je sice pravda, že nejraději by je jenom řídili, a tedy zábavné by jim mohly připadat jen závodní hry, ale když jim šikovně podstrčíte Car Mechanics Simulator, možná je od hloupého závodění (které nemá jakýkoliv přínos pro rozvoj dítěte) odvedete.
V Car Mechanics Simulator máte autoopravnu a sice velmi detailně propracovanou. Přijímáte zakázky a opravujete všechny možné poruchy vozů. Na první pohled to vypadá sice velmi složitě, protože realističnost propracování je poněkud blízká skutečným opravám, ale i šestileté díte se naučí auto rychle rozebrat (a mnohdy i objednat náhradní díly a vše smontovat dohromady).
Autonauts
Myslím si, že by podobné hry mohly být používány i na prvním stupni základních škol pro výuku programování a k nahlédnutí do principů produktivity a zejména výrobních řetězců. Jde o otevřený svět, kde vyrábíte nepřeberné množství produktů a využíváte k tomu roboty. Principy v této hře jsou velmi blízké principům uplatňovaným v podnikání. Musíte se za každou cenu vyhnout mikrořízení a už od začátku si zvyknout automatizovat vše co jen jde, jinak byste se uklikali k smrti a nic moc nevytvořili. (Je to samozřejmě krajně idealizovaný svět, kde neberete v úvahu náklady na automatizaci a další vlivy.)
Jako podnikatel musíte neustále inovovat a automatizovat; dnes zejména činnosti, které se provádí pomocí počítačů, ale v řadě firem již i fyzicky pomocí rozmanitých automatů či robotů. V této hře však nejde o to být první, nemáte žádnou konkurenci, ale jenom radost z neomezeného volného tvoření. Děti by se mohly díky Autonauts učit porozumět zejména tajemství produktivity.
Osobně vnímám jako cíl hraní Autonauts naučit se za každou cenu překonat nutkání vykonávat primitivní opakující se činnosti, které lze plně zautomatizovat (v reálném světě například za pomoci Pythonu, JavaScriptu, C++, automatických zařízení, robotů a v nejhorším případě i najmutím a „naprogramováním“ lidského pracovníka). Snažím se díky hře vypěstovat návyk programovat kdykoliv je to potřeba (což je v mém případě skoro pořád!) a nijak s tím neotálet, prostě se vždy vrhnout bez sebemenšího zaváhání do práce.
Vyzkoušel jsem ještě několik simulátorů, např. Farming Simulator, Demolish & Build, Construction Simulator, Cooking Simulator a mám z toho pocit, že tudy cesta vede. Děti to baví tak akorát. Vyhledávají výzvy, ale nemají potřebu trávit těmito hrami celý den.
Nemůžete je odstavit k počítači a doufat, že samy na všechno přijdou, zvláště ne v případě, kdy ještě neumí dobře anglicky. Je lepší trochu je vést a pomáhat, když si neví rady.
Nemáte záruku, že tvůrčím simulátorům přijdou na chuť (a tedy že budou o to méně času trávit hraním bezduchých stříleček), ale za pokus to stojí. Možnosti simulátorů budou totiž jednou neomezené. Pozvolna se objevují nové a nové, protože zájem o ně ze strany hráčů je relativně velký.
Herní simulátory jsou zatím ne příliš realistické. Mohlo by se to výrazně změnit, kdyby se podařilo alespoň o jeden řád zvýšit výkon počítačů. Software (pro vývoj software) také dost pokulhává. Stávající frameworky a knihovny jsou pořád ještě velmi primitivní – neinteligentní, těžkopádně uchopitelné a naučit se vše potřebné je zdlouhavé. Užitečné simulátory pro trénink znalostí a dovedností si umím představit, ale nenapadá mě, jak by se daly vyvíjet v rozumném čase (tzn. jen za pár měsíců).
Návratnost investic se těžko odhaduje – ostatně jako v kterékoliv jiné oblasti.
V budoucnu se jistě počítače budou velkou měrou podílet na osobním rozvoji, budou mít své místo ve školství a možná cesta povede právě přes herní průmysl, ale zatím jen opatrně přešlapujeme na místě.
Získávat dovednosti lze nejlépe prožitkem. Ten je však v současných simulátorech zatím na dosti mizerné úrovni (ve srovnání s možnostmi fantazie). Ale uvidíme.
A co hraní her jako relaxace?