Proč nás skvělá práce chvíli baví a po nějaké době bavit přestane? Lze uměle prodloužit zájem o činnosti, které nás přestanou bavit a už je dělat nechceme, i když by bylo vysoce přínosné se jim věnovat? Můžeme zmanipulovat náš vnitřní kurzor tak, aby se nepříjemná práce změnila alespoň na zajímavou? Případně, můžeme odbourat to co nás blokuje?
Jsou lidé, kteří podobné otázky vůbec neřeší. Fungují celý život jako roboti a zřejmě v sobě nemají žádný vnitřní odpor, žádné blokující emoce. Jdou si za svým jako buldozer. Těžko říct, co je motivuje. Neumím si představit, že by mohla existovat nějaká práce, která by mě každý den neuvěřitelně bavila a nikdy neomrzela. Práce, které dělám (především grafika, programování a podnikání), dělám proto, že mi jdou dobře a také proto, že na nic lepšího jsem zatím nenarazil, i když jsem se pár let snažil.
Do jakékoliv práce se musím nutit. Jaké by to bylo, kdyby člověk necítil vůbec žádný vnitřní odpor a mohl pracovat na čemkoliv a kdykoliv by si usmyslel? To si vůbec nedokážu představit. Je to mimo veškerou zkušenost. I kdybych teď práci změnil a mohl dělat něco úžasně atraktivního, vím na sto procent, že po pár měsících či letech by mě to přestalo bavit a stala by se z toho jenom každodenní rutina, do které bych se musel nutit. Může být odpověď na tuto záhadu někde tady? Má člověk měnit každých pár měsíců zaměstnání, aby se nenudil a mohl se na práci těšit? To asi ne, protože nová práce přináší vždy na několik měsíců stres a značné vypětí, když se musíte učit spoustu nových věcí. Jasně, nenudíte se při tom, ale že byste se vyloženě těšili na všechny problémy spojené se získáváním nových dovedností? Já tedy ne. A už vůbec mi není příjemné tvrdě potom pracovat několik let, abych se dostal alespoň na stejný příjem, jako v předchozí práci. To je prostě slepá ulička. Musí existovat jiné způsoby, jak udělat práci zajímavější.
Má vliv smysluplnost práce?
Svou práci vykonáváme hlavně proto, abychom mohli zaplatit bydlení, účty, jídlo, oblečení, boty a daně, na které jde minimálně polovina ze všeho, co vyděláme. Kdyby někdo dokázal zařídit, abychom jako plátci měli možnost sami rozhodovat alespoň o dvaceti procentech daní, tedy rozhodnout na co konkrétního budou využité, nebylo by o trochu veselejší na stát pracovat?
Na co bych s radostí daně přesměrovával? Opravdu rád bych namísto do společné státní kasy přispíval na školství. Ale výhradně na konkrétní projekty! Dále na vědu – také na konkrétní projekty. Chtěl bych vidět, jak jsou mé tvrdě vydělané peníze zhodnocené a jaký mají konkrétní přínos pro společnou prosperitu. Na placení daní bych se těšil! Jenže místo toho (nejspíš kvůli pitomým médiím) vnímám jenom jak jde všechno do státního kanálu. Dokážu vnímat jen promarnění kapitálu. Je těžké pracovat s vědomím, že jsou hodnoty, které vytvoříte, zneužité, rozkradené, rozházené, promarněné, [doplňte sami].
Neříkám, že bychom neměli odvádět třeba sociální pojištění. Jsme vycvičení tak, že všichni věří, že důchody může zajistit výhradně stát, protože lidé jsou pitomci až to bolí a žádné peníze na stáří by si sami nedokázali našetřit. Tedy, ono v tomto případě to tak asi je. Kdyby se neplatilo povinně sociální pojištění, nikdo by si už v dnešní době plné lákadel nedokázal žádné peníze na stáří našetřit. Ale vnímáte alespoň trochu, že by za jiných podmínek mohlo být reálné spořit si na důchod sami, bez státu? Tato část daní, tedy naší práce, by měla potom hmatatelnější smysl. Věděli byste v každém okamžiku, kolik peněz máte na stáří. Nejen proto si myslím, že smysluplnost práce nějaký vliv na motivaci má. Kdybych polovinu z toho co vydělám nemusel vyhodit oknem, pracovalo by se mi určitě o trochu lépe.
Záleží na tom, co vnímáme jako měřítko úspěchu?
Pro někoho je úspěchem sláva, obdiv, peníze, pro jiného spokojenost na tvářích lidí, pro které něco udělal. Ano, vnímám občas vnitřní uspokojení, když mou práci někdo pochválí nebo je z toho třeba i nadšený, ale nutit své neurony pohnout kostrou kvůli tomuhle tak nějak nejde; nefunguje to.
A pokud bych měl mít ve středu zájmu snahu o dosahování třeba společenského umístění v pomyslném žebříčku, bylo by mi z toho vyloženě na blití. Neumím si představit dřít se kvůli tomu, abych si za vydělané peníze pořídil nějaké předváděcí auto za miliony nebo předváděcí luxusní dům za ještě víc milionů. To je prostě absurdní přístup – a přesto je tak rozšířený. Lidé obětují svůj čas a nervy za zbytečná pozlátka, která vyvolávají jenom falešné představy. Je za tím sebestřednost? Nedostatek lásky v dětství? Tímto přístupem trpí nejen sami „honiči pozlátek“, ale i lidé, kteří se na to dívají (a kteří jim závidí).
Téměř nikdy není vidět odvrácená strana úspěchu. Obdivujete-li „úspěšné předváděče“, musíte nutně propadat depresím a frustraci z neúspěchu. Možná vnímáte i probouzející se vztek a agresi. Nechápete, jak je možné ty drahé věci získat. Kvůli všudypřítomné reklamě navíc nevidíte nic než materiální pozlátka a unikají vám podstatné věci. Měřítkem úspěchu v žádném případě nemůže být materiální dominance, nahrabání a vystavení majetku. Namísto přesycení fyzickým bohatstvím bychom se měli soustředit na harmonii a materiální luxus nahradit prostým dostatkem fyzických věcí, věcí potřebných ke zlepšování kvality života a jen tak daleko to nechat zajít.
Harmonie spočívá ve vybalancování všech aspektů života. Co třeba naučit se vnímat krásu kolem sebe a umět ji vstřebávat a prožívat? A místo narcistního individualizmu se více otevírat druhým, vnímat jejich světy a nechat je nenásilně prolínat s tím vaším. Vztahy jsou něco, co nelze nahradit žádnou matérií, ani dnes tolik zprofanovanou umělou inteligencí (AI), která ještě dlouho (pokud vůbec kdy) se nebude člověku ani v nejmenším podobat.
Vnímáte-li jako účel vaší práce hromadění majetku, potom to může fungovat jen v případě, že jste tak trochu (nebo trochu víc) psychopaté, protože zákonitě na ostatní aspekty života nebudete mít při honbě za zlatem a démanty už žádný prostor, takže ta lidská podstata se ve vás zhroutí. Vždy se totiž najde někdo, kdo bude mít víc a vás to bude nutit hledat neustále způsoby, jak ty druhé předběhnout a mít víc než oni a na nic jiného čas nebude. Stanete se bohatí, ale chudí duchem. Na druhou stranu je mezi superbohatými řada jedinců, kteří si to dokázali zařídit tak, že peníze jim vydělávají výhradně druzí lidé a nemusí na ně už ani dohlížet, takže mají veškerý čas třeba na filozofování, sbírání umění, cestování nebo jiné bohulibé činnosti. Podle mého názoru ani to není harmonické.
Máme se bát prokrastinace?
Prokrastinace, čili únik od pracovních povinností, je dnes velmi rozšířená. Je zde souvislost s aktuální přeinformovaností kvůli internetu? Internet máte stále při ruce, takže kdykoli vás něco napadne, můžete si to hned vygooglit a pracovní morálka je ta tam. Touha jít za podnětem bývá silnější než rozum, který má na starost zodpovědné chování. Proč bývají podněty tak silné? Proč dokáží tak snadno rozbít soustředěnost?
Ne všechny podněty jsou špatné. Častokrát přijde během práce nějaký zajímavý nápad, který je přínosný (po zrealizování). Ale proč musí ty nápady chodit uprostřed pracovního snažení? Jenže nakonec je lepší, když práci naruší – a něco z toho vzejde dobrého, než aby nepřišlo nic a člověk byl potom stále na stejném místě.
Dalším, závažnějším důvodem, však může být skutečnost, že mysl pravděpodobně neustále hledá lepší podmínky pro život, zajímavé podněty, ale třeba i jen rozptýlení, aby si mohla odpočinout od práce. Práce dnes totiž bývá duševně dost namáhavá. Když jsem například musel upgradovat php na php 7.3 a použít nejnovější jQuery, bylo to hotové peklo. Skripty přestaly fungovat, takže bylo nutné najít chyby a všechny opravit. Jednalo se zhruba o devadesát tisíc řádků php a javascript kódu psaného na míru. Chyby jsem samozřejmě hledal pomocí debuggerů, jenže i tak z toho byla hlava na prasknutí. Trvalo několik dní, než se vše podařilo. Měl kdy v historii lidstva člověk svou práci tak složitou? Určitě ne. Hlava mi tyhle modernosti nebere. Neustále od práce utíkám, protože jsem přetížený. Moje hlava je přetížená!
Prokrastinace je zkrátka v mnoha případech důležitá pojistka, která zařídí, že se z toho všeho nezblázníte. Nemohu se nutit pracovat, když mám z nadměrné práce zdravotní problémy (vysoký tlak, srdeční aritmie, tiky v oku, bzučení v uchu …). Když se potom pár týdnů flákám, hraju počítačové hry, kutím něco v dílně, píšu knihy … všechny zdravotní problémy jako zázrakem zmizí. Prokrastinace je náhodou super! Asi jen díky neustálým útěkům od práce jsem ještě pořád na živu.
Soustředěnost
Problém s tím, že práce nebaví, může být i velmi jednoduchý. Máte na práci naprostý klid? Je vaše pracoviště prosté podnětů, které by na sebe poutaly pozornost? Co třeba zvuky z okolí? Slyšíte při práci něco nebo máte na pracovišti úplné ticho? To vše (a mnohem více) jsou docela zásadní vlivy. Nemáte-li dostatečně kvalitní podmínky na soustředěnou, ničím nepřerušovanou činnost, nemůže vás práce bavit, i kdybyste se postavili na hlavu. Proč? Protože vnímáte podvědomě svůj nevyužitý potenciál. Víte, že máte na víc, ale nemůžete se k tomu „víc“ prokousat, protože vás od toho stále něco odvádí. Někdo zavolá, někdo něco potřebuje, kolem projelo hlučné auto, nebo zapípal nový e-mail. Je mnoho rušiček a je jen na vás, jestli je rozpoznáte a zlikvidujete či jinak odstíníte. Máte alespoň prázdný čistý stůl? Mně vyrušuje i obyčejná tužka zapomenutá vedle klávesnice.
Vybrali jste si ideální práci?
To je blbá otázka, že? Můžeme si vybírat? Inu, můžeme i nemůžeme. Pokud se například rozhodnete stát lékařem, asi těžko se po deseti či dvaceti letech začnete zabývat něčím úplně jiným s vidinou stejného nebo lepšího příjmu. (To potom dopadnete třeba i tak, jako lékař/odborář/politik Rath.)
Existuje ideální práce? Věřím, že ano. Je to taková práce, která vás irituje nejmenším možným způsobem. Zjistit, která práce to je, můžete například tak, že si vyzkoušíte různé příležitosti a pak to porovnáte. Takže abyste našli ideální práci, stačí vyzkoušet dvě zaměstnání. 😉
Co tedy dělat, když nás práce nebaví?
Osobně si myslím, že nejlepší je nejprve na té práci najít něco, co vás bavit bude. Také je vždy možnost samotnou práci alespoň trochu inovovat. (Jde-li o práci se striktními pravidly, potom inovovat přes šéfa.) Vylepšení pracovních postupů a činností může pár dnů na chvíli rozjasnit.
Když vás práce vyloženě vytáčí, bude ale nakonec asi nejlepší poohlédnout se po jiné, lepší práci. K tomu je dobré naučit se perfektně budovat nové návyky, abyste se příliš nedřeli.
